Deníček

III. X. MMXVII - Tryzna

3. října 2017 v 10:09 | Anahell
Vím,

slíbila jsem neděli.

Ale strávila jsem poslední chvilky se svým pejskem.
Než odešel na věčnost.

A tak je byt prázdný.

Nikdo mne nevítá.

12 let života spolu. A už nic.

Oči opuchlé od pláče.


Možná se ptáte, jak dopadla moje hladovka?

Špatně i dobře.

Špatně v tom smyslu, že jsem nějaké jídlo nakonec přece jen jedla, nebo pila mléko.

Dobře zase na druhou stranu, že jsem vždy byla mezi 30 - 100 kCal a denně výdej cca 200 kCal navíc.
Váha díky měsičkům pěkně zakolísala jako na horské dráze. Kilo a půl sem, kilo a půl tam...že....
Jsem na 72 kg.
Včera jsem ujela. S alkoholem, čokoládou a hermelínem. A i když to bylo v noci, vešla jsem se do 350 kCal.

Protože mít ruku položenou na hrudi svého nejlepšího přítele a cítit, jak srdíčko přestává bít...
... je moc.

Vaše zdrcená,

XXVI. IX. MMXVII - Not feeling well

26. září 2017 v 18:49 | Anahell
Znovu se ozývám.
Abyste o mě neměli starost.


Dnes se hladovka nekoná.
Mám dnešek za 350 kCal.

A proč?
PMS a měsíčky.

Včerejší šílenství bylo zaviněno jimi. A já vím, že první den měsíčků je nejhorší. I když nejsem s Anou, tak první den kolabuji...

Takže...
Jsem se musela najíst.
Dopoledne bylo v pořádku. Byla jsem čistá.
Ale pak na mě ani nikdo nesměl promluvit.
Do toho migréna.

A léky nezabíraly.

Půl dne jsem strávila v posteli místo toho, abych si zařídila věci, které mám zařizovat.
A tak jsem se najedla.
A zítra to už bude všechno jinak.

Moc se omlouvám, že neobíhám blogy.
Napravím to až v neděli.
Od zítra je rodinný víkend.
Řekla jsem, že dělám očistu s meltou.
Takže nějaké kalorie přijmu.

Ale půjde to.
Protože je vyběhám v přírodě.

Zatím se mějte hezky.

Posílám objetí.

Vaše,

XXV. IX. MMXVII - Senzace končí, ať žije senzace.

25. září 2017 v 17:19 | Anahell
Dnes senzace končí.
Naprosto jsem to zkazila.


Zatímco podzim krásně začal,
já jsem se ocitla v patové situaci.

Byla jsem venku,
byla jsem doma.
A pak na zemi.

Zatmělo se mi před očima.
Zkolabovala jsem.
Praštila jsem se do hlavy.

To není dobré, to není dobré...
S hlavou mám problémy.
Migrény.
I před hladověním.
Zatím nevím, co mi je.
To mi řekne neurolog.

O víkendu jsem nechtěla jíst.
V sobotu jsem seděla nad snídaní. Zoufale. Protože se mi dělalo špatně jenom z představy, že bych měla něco kousat.

Chci tam zpět.
Do toho krásného a snad dekadentně trpkého stavu.
Ano, neopouštěj mě.

Ve tmém náručí mi je tak krásně.

Nevím. Vážně nevím...
700 kCal... a část šla ven ... díky Mie.

Cítím se, jako bych vás všechny zradila.

Hrozně.

Zítra to vyjdu. Všechno.

Nedostane se do mě ani jedna kalorie.

Budu ČISTÁ.


Je melancholicky mlhavo.

Déšť a vlezlá zima.

Mrazivě rozkošné.

Vždycky s dětským úžasem, s dětskou radostí, sleduji let lístků, když zafouká vítr.
Říká se, že život by se měl řídit zrozením stejně tak jako zánikem.

A každý východ slunce i jeho západ,
každých pár kapek deště
a každé pohlazení ledového vánku po tváři
by měl být vnímán s dětskou zvídavou radostí.

Jsou to malé zázraky.


Mějte se krásně.

Zítra mne čeká těžká práce, abych dnešek napravila.

S láskou,

XX. IX. MMXVII - Death walking around...

20. září 2017 v 10:25 | Anahell

Proč konvička?
Včera jsem byla v čajovně. S kamarádkou.

A byl to příjemně strávený čas.
Jedla přede mnou panini a nabízela mi.

Odmítla jsem.

Práskala jsem se červenou gumičkou do zápěstí vždy, když jsem myslela na jídlo.
Jako bych to vyhledávala.
Jako by mne hlad nutil si více všímat lidí, kteří jí.

Přesto je to zvláštní, jiné.
Barvy jsou mocnější.

Vjemy silné a moje smysly trochu jako ostříž, i když jsem vlastně neohrabaná.
Stála jsem před barevnou vitráží a s dětským údivem a nadšením jsem sledovala paprsky světla, které jí procházely. Byly tak hravé, barevné a chlácholily mne ve zvláštní euforii.

Jako bych byla zamilovaná.

Do Any?

Váha se nechtěla pohnout, ale včera ráno: 77,5 kg.
Dnes: 75 kg.
Nevím, jak se to podařilo. Ale je to přijemné.
Svaly nejspíš mizí...

Dostala jsem u doktora léky, které musím zapíjet po jídle.

To jistě...

Přesto to o víkendu poruším, protože zase bude něco na způsob rodinného srazu.
Tentokrát to musím uhrát a zvládnout.
Proto tu nebudu. Až v neděli.
Musíte si pomalu zvykat, protože nyní mám čas, ale tolik ho, v nadcházejících měsích, mít nebudu.

Celý den, včera, jsem nesnědla nic.

A to i díky Lily, se kterou jsme se domluvily přes appku KIK chat, takže jsme se dělily i o tipy a krizovky. Můžete si mne tam ostatně vyhledat (odkaz a přezdívka v záhlaví blogu u spřátelení).
Na KIK chat přišla Shaddixx.

Oběma děkuji za spolupráci.

A nejen jim. Ráda bych poděkovala všem, kteří mne podporuji.
Všem, kteří mne čtou.

A tak se znovu podělím o pár vět, ze svého života a vkusu.


Líbí se mi klíční kosti, krky a čelisti.
- Abych to uvedla na pravou míru: mnoho z vás píše, jak obdivujete úzké nohy štíhlých dívek.
Já ne.
Nějak mne to neláká.
Ale zase se na druhou stranu dívám po úhlu, který svírá brada a krk, po vystoupených klíčních kostech.
To je podle mne ideál a sladký znak křehkosti.

Není to tak dlouho, co jsem na jednom vašem blogu četla, že příteli dovede(te) říct, že nabírá kila.
Je to vlastně trošku dýl.
Ale stále na to myslím.
Protože se chci s vámi podělit o mou myšlenku:

Já nechci perfektního muže.
Vlastně bych si nikdy nic takového nedovolila udělat.
Nelíbí se mi muži s pekáči buchet místo břicha.
Asi jsem divná.

Ale líbí se mi vysocí, silní muži.
Muži, kteří mají silná ramena a u kterých si nemusím připadat, že bych je zamáčkla do matrace.
A to i za cenu, že by měli nějaké to kilo navíc, nějaký ten špek navíc. Je mi to vlastně jedno. Toužím po ramenou, které mě obejmou celou. Po vousech, které ohraničují širší tvář, a po mužnosti. Třeba i po takové: OBRÁZEK.
Neobhajuji tu morbidně obézní muže, samozřejmě...
Ale jsem unavená z Hollywoodských párátek.

Občas se mi stane, že s nějakým takovým mužem navážu oční kontakt.
Ale oni jej často stydlivě odvrátí.
Možná... si nevěří stejně jako já.
Že by se mi mohli líbit.


Poslední dobou trpím silnou paranoiou.
Nemůžu spát, nemůžu nic.
Jako v hluboké jeskyni.

Moje spřízněná dušička odchází.
Můj pejsek.
Jediný tvor, který mne bezmezně miluje a který si spolu se mnou prošel peklem a nikdy nezklamal.

I včera, když jsem plakala.
Lízal moje ruce i stehna, dokud jsem se trochu nezasmála.
Má rakovinu.
Velmi agresivní.

Doktoři dávali maximálně 3 měsíce.
A je tu dvakrát déle.
Bojuje.
A proto budu po boku svého nejlepšího přítele až do úplného konce. A budu silná jako on. A nechám ho usnout v mém náručí, aby netrpěl. Až si ho smrt povolá.

Je ale těžké se na to připravit.
Nedá se na to připravit.

Ale mohu se s tím smířit.

Proto nespím.

Dnes jsem byla vzůru do tří do rána. A paranoidně jsem kontrolovala, zda dýchá. Byla krize a já naprosto zklamala. Nevěděla jsem, co dělat. Jaké léky a jaké pohlazení.

Lehce se pak nejí.

Když skrýváte smutek a sbíráte sílu se usmívat na spřízněnou duši, které se snažíte udělat ty nejkrásnější poslední dny života.

Smrt je tu. Kráčí kolem.
Cítím její dech.
A snažím se ji odehnat.
Každou minutu.


S láskou a přáním krásných dnů,

XVIII. IX. MMXVII - Ana, où es-tu?

18. září 2017 v 17:07 | Anahell
Omlouvám se, že jsem nesledovala vaše blogy,
ale díky rodinné sešlosti jsem měla sotva čas psát sem.

Ale dnes to napravím.

Jak to dopadlo?

Děsně.

Ani sem nechci dát jídelníček.
Jeden den byl kolem 800 kCal (- cca 400 kCal aktivity, takže v závěru nejspíš 400 kCal).
Druhý, v neděli, jsem ujela naprosto šíleně. 1 100 kCal (po aktivitách cca 800 kCal).

No nic. Waterfast mi dneska taky nešlo.
Ale trénuji dál vůli.


Po úrazu hlavy mám šílené migrény, takže nemůžu jíst ani chilli.

Cítím se divně, mizerně.

Váha se nehnula.

78 kg.

Nevím, co k tomu víc říct.

Jsem zoufalá a jídlo je jako droga.

To asi dřív začnu kouřit cigarety, než se odnaučím jíst.
No vida! Cigarety. Ty mi pomohly, když jsem před lety byla dobrou kamarádkou Any.
Jaké máte zkušenosti s kouřením cigaret?

Jsem ve stresu.

Musím toho tolik udělat.
Zapsat si předměty, uklidit byt... Měla bych se do toho zabrat a nemyslet na jídlo.
Vyhýbat se lednici. Vyhýbat se jedlíkům...
... vyhýbat se světu ...
Je to strašné. Všude kolem nás na nás jídlo křičí.
Automaty se sladkými tyčinkami, bagetami...

Jídlo a jenom jídlo.
Na každém kroku.

Četla jsem si ze zajímavosti TENTO článek.
A já zjistila, že nejsem zděšená.
Že nemám strach.
Že cítím obdiv.

Obdiv k tomu, že dokázala zapomenout jíst.
Jsem pokroucená, zakřivená, zkažená.
Ale se zatajeným dechem bloudily mé oči po řádkách.

Chci také přijít ze školy a padnout do postele.

Nejspíše... má (ne)láska k životu.
Možná našeptávání víly.
Nevím.

Chci zpět.
Chci do toho koloběhu.

A tak musím vydržet.
I vy se držte.


Všechny vás objímám,

XIV. IX. MMXVII - So mad

14. září 2017 v 15:56 | Anahell
Tak jsem to zvládla i nezvládla.
Včera.

Jeden malý milník. Jedna hranice, jeden schod, který jsem si přála překročit.
Vyšla jsem z bytu, vyšla jsem z domu, vyšla jsem mezi lidi.


Nejdřív to bylo celkem peklo.

Zatínala jsem pěsti a říkala jsem si:
"Soustřeď se na hudbu. Nikdo kolem není."
Měla jsem sluchátka a každý můj krok na mě křičel:
"Utíkej zpátky!"

Ale nakonec to vyšlo dobře. A já se i prošla.
Příjemných 6 km.

Tak proč? Proč Ana u mě nezůstala i večer?

Protože jsem měla hlad.

Strašný.

Protože lidé kolem mě jedli a já jsem podlehla.

Nenávidím se za to. Přijdu si jako zrádce.
Už tento pocit nechci zase zažít.

Nechutná.

Hnusná.

Tlustá.


Takhle ne. Takhle prostě ne.

Takhle ujet hned na začátku.

To si přece nemůžu dovolit. Jinak se nehnu z místa. Hlavně pokud budu jíst večer.
Tedy... pokud budu celkově jíst...
Musím se to odnaučit.
A zvyknout si.
Na druhou stranu je však uklidňující, že mne nenavštívila Mia.
A všechny ty kalorie, které jsem nestihla včera vyjít, vyjdu dnes.

Neustále si musím opakovat, že svět nepadá na hlavu.

Mám takový vztek. Ale to nevadí. Ten vztek mě požene dál. Chce to vydržet.

Jenom vydržet.
Je to otázka vůle.


Včera jsem si koupila krásné šaty. Elegantní. Jsou mi. Ale už se těším, až budou over-size.

Čeká mne rodinný víkend.
Zkusím se vymluvit.
Zkusím to ukrát na to, že dělám detoxikaci.
Nic pro mě nesmí být překážkou.

Myslete na mě.

S láskou,

PS: Jídelníčky sem dám zítra večer.

XIII. IX. MMXVII - Věda bohů

13. září 2017 v 18:22 | Anahell
Vím, že se mohu opakovat.

Nebo je už možná nudné reagovat na komentáře.
Nevím. Vážně nevím.

Asi jsem spíš jsem možná tak ukecaná...


Cítím se v rozpacích, zda děkovat za takovou starost.

Číst můj blog můžete, nebudu vás blokovat. Nic vlastně proti vám nemám. A už nějakou dobu mi není 17. Ale i přesto vás chci požádat, abyste se mi nesnažili "pomoci".

Abych to vysvětlila: jsem unavená tímto světem karteziánství. Vědci jsou noví bohové a diktují nám spoustu věcí. Neříkám, že mám extrémní názory typu: nechci očkovat své děti. Ale ten trend, který nám diktuje, že zdravý člověk je šťastný, že smutek je zlo, ďábel, něco, co se musí vymýtit, jde proti naši přirozenosti.

Lidé jsou totiž od přírody šílení.
Možná mám rozbitou duši. Ale je to stejně přirozené jako dýchat.

Jenže dnešní svět je tak šílený, že nemá pro šílenost pochopení.
Cítíš silné deprese? Ponořila ses do své temné ulity?
- musíme tě léčit. Je to špatně.

A co celá ta řada filosofů, kteří drželi hladovky?

Co Díogenés ze Sinópé, který žil v sudu?

Co spousta různých umělců?

To nebyli lidé?

A kým byli?

Šílenci?

Byli rozbití?

Vše dělali špatně?

Tak proč to tedy dělali?

Pár možných důvodů je tu:

"... Platon a Sokrates hladověli pravidelně po dobu deseti dnů, aby lépe
vnímali duchovní pravdy a aby se udržovali v dobré tělesné kondici. Pythagoras, aby zlepšil
své rozumové schopnosti před zkouškami na Alexandrijské univerzitě, hladověl čtyřicet dnů.
Také od svých žáků požadoval, aby určitou dobu hladověli. Díky tomuto tvrdému výběru měl
jen žáky trpělivé a vytrvalé, kteří byli díky těmto schopnostem schopni postřehovat přírodní
zákonitosti, chápat matematické vzorce apod."
G. P. Malachov: Hladovění

Raději budu šílenec.

Důležitá je vnitřní integrita. Ta, kterou jeden cítí, i když je rozbitý na tisíc kousků. Jen je to trošku jiná integrita. Ta, které se lidé bojí a obvykle jí nechtějí čelit. Je to integrita nejistoty a zoufalství.

Je to přece koloběh života. Duše se musí rozbít, aby se mohla zrodit.

A jak je přeci jenom čistě na nás.
Tak proč jsme zahrnuti větami:

"To co děláš, je špatně. Zničíš si zdraví"

Ale co je přesně zdraví?

A od koho to víte?

Od karteziánských vědců, z výpočtů a přístrojů.
Kdo o tom rozhoduje?
Vědečtí vědci.

Co moje duše, která touží být lehká?


Chápu, že hranice být musí. To poznal i sám Sokrates.

Sama mám velmi dobrého psychologa, který mi dává svůj čas v dobrých a kvalitních diskuzích.

Vaše nabídka pomoci je hezká, ale z výše uvedených důvodů ji odmítám. Navíc kolem sebe mám lidi, kteří mne podporují. Miluji své zázemí. A miluji své démony.

Miluji Anu.
Tu vílu, toho démona, který dává víc, než dokáže dnešní vědec vůbec pochopit.

A abych to teď zabila...
Líbí se mi hubnout.
Je uklidňující sledovat ta klesající čísla.

Je to stejná tělesná modifikace jako tetování, piercing nebo implantáty. Nebo skarifikace. Též bychom měli psát: "Nenech si dělat tetování. Způsobuješ si jenom bolest za něco, co navždy zohyzdí tvoji kůži. Tady a tady máš důkazy o alergiích, o špatných barvách, o úmrtích."

Ano - Ana je rizikovější. Ano - dívky a chlapci na to umírají. Proto není toto nějaká obhajoba. Spíš jen otáčím minci vždy tak, abych si mohla přečíst obě strany.


Raději zůstávám s démony. S Anou. Narozdíl od lidí totiž vím, že tu budou se mnou vždycky.
Je to jakási symbióza.
Znám je.
A oni znají mne.
Jsou se mnou, i když je odvrhnu.
A vždy se vrátím do jejich náruče.

Je tam sladké teplo a trpký chlad.

Křehká, temná Ana je odměnou i trestem.
A pro tu odměnu trest podstoupím.

S láskou,

XII. IX. MMXVII - Wings which cannot fly can waggle at least...

12. září 2017 v 12:51 | Anahell
Nejprve jsem chtěla napsat:
"Hej, jste slepí? Přece si přečtěte horní box tohoto blogu."

Ale nakonec mi došlo, že k tomu možná mám co říct než jen tyto dvě věty.


Řeč je o těchto KOMENTÁŘÍCH.

Snad nejdřív, na úvod, bych chtěla poděkovat za starost, kterou jste projevili o mou osobu. Je to od vás milé a starostlivé. A taky za to, že jste si dali tu práci objevit se tu a něco si přečíst.

Vlastně vás naprosto chápu.
Rizika spojená s hladověním znám. Přesto budu neoblomná. A zda to je či není snížení váhy na dlouho, to ukáže až čas a síla mé vůle.
Znám rizika na vlastní kůži. Vždy, před tím, než něco udělám nebo do něčeho jdu, vše podrobně nastuduji. A moc dobře vím, do čeho jdu.
Do věčných únav, do letargie a do mírného zoufalství.

Tak proč to vlastně dělám?
Trestám se?

Ano.

Je to jakási masochistická a narcistická rozkoš
(i když nejsem milovník bd-sm, ke kterému se vztahuje jedno z mých mnoha traumat).

Když mám hlad, řeknu si:
"Cítíš tu bolest?
Tak ta je správná."

Ano. Otevřeně přiznávám, že jde o jakési týrání sebe sama. Svého těla. O trestání se.

Za co?
Za ošklivost?
Za jídlo, které prošlo mými ústy?
Za podělaný život?
Za to, že se panicky bojím světa tam venku?


Ano a dalších tisíc ano.

A ohledně metabolismu...?
Hladovění zpomaluje metabolismus méně, než mé těžké deprese, než moje paniky. Než to, co jsem zažívala jako teen, když jsem se za trest řezala do stehen. Je to úplně o tom samém. Jen je to tiché. Jiné. Sladké a hořké zároveň.
Můj metabolismus je na tom špatně už dávno. Ať už je to hyppothyerózou, kterou jsem měla dlouho neléčenou, nebo diagnostikovanou poruchou osobnosti.

Je to jenom o hlavě. Ale co se může dít v hlavě člověka, kterého šikanovali, znásilnili, ...
Můj životní příběh by byl celkem pestrý.
Jako bych si za všechno mohla sama.
Přesto nelituji.

Non! rien de rien
Non! Je ne regrette rien
Ni le bien,
Qu'on m'a fait,
Ni le mal,
Tout ça m'est bien égal!
Édith Piaf
Nehledám lítost - hledám můzu.

Někdy je smutek krásný.
Doporučila bych přečít Temné noci duše od Thomase Moora, která dokáže zavést do temné přirozenosti lidského bytí.

Každý den se donutím vstát z postele. A jít do práce anebo do školy. Jako by to pro mne byla samozřejmost. Skrývající, jak moc je to pro mě těžké.
Ale nechci si to zlehčovat.
A rozhodně ne tím, jak moc je nyní in starat se o své tělo.

Navíc jeden může mít krásné, fit tělo. Zdravé a plné živin. Ale jeho/její duše je prázdná.

Moje prázdno je plné a inspirující. Je to jiný svět, který žiji souběžně s tím "reálným".

Ana je víla. Jako každá jiná. I jako ta zelená, absintová.
Je zdrojem inspirace, chlácholivých našeptávání, i bolesti. Je to démon. Je uměním. Proleze tvým tělem až do morku kostí. Dá příležitost něčeho dosáhnout za krátkou dobu.

Láká.
Malá víla z podsvětí.

Adoruji vaši starost. Varovali jste mne něčím, co vlastně už dávno vím.
Já se neženu za krásou jako takovou, ale za uměním.

Nevím, zda znáte ten pocit, kdy jste jako mořská víla a každý krok na pevnině vás řeže do chodidel jako tisíc nožů. Nechci vás soudit. Každý máme něco.
Jenže tahle víla vám dává pocit letu, nikoliv chůze.
Někdy se prostě obléknu, že půjdu ven. Mám dokonce i boty. A pak zůstanu doma, protože to nedokážu.

Někdy se to prostě stává.


Tak prosím, zavřete oči, když procházím kolem.


S láskou,

XI. IX. MMXVII - Nový začátek?

11. září 2017 v 15:01 | Anahell


Tak jsem tu znovu a zase.

Nikdy se nepoučím.


Kolikrát ještě?
Kolikrát budu odcházet a zase se vracet?
Tentokrát ne.

Tolik si chci vynadat a říct si, jak jsem mohla být tak naivní a pitomá. Jak jsem to mohla dopustit.

Jako by moje váha odrážela i moje rozhodnutí v životě.

V posledním příspěvku jsem psala o spřízněné duši. O soulmate.
Kdo sleduje můj blog déle, nebo sledoval, pak si pamatuje tento ČLÁNEK.
Zničil mě.

Naprosto.

Byl příliš dominantní a moje osobnost tak byla potlačená. Jako bych to v tom článku nepsala...
Jako bych to nevěděla...
Ale i tak jsem to nechtěla vzdát.
Bojovala jsem.
Za něj.
Za nás.

A nehleděla jsem na to, kolik ran mi uštědřil.

"Jsou bolesti, v nichž člověk pouze sám si může pomoci, a silné srdce se chce jen na svou sílu spolehnout."
- William Shakespeare

Ztratila jsem se v něm.

Ztratila jsem sama sebe.

Ztratila jsem vůli.

Trápil mne a já mu věřila.

Že vše je moje vina.

A že když nebudu mít na nehtách lak, který se mu líbí, bude mě nenávidět.

Dvakrát jsem se zkusila zabít.

Moje oči byly v práci opuchlé a duše mimo své vlastní tělo.


"Možnost sebevraždy je vrcholným projevem svobody."
- Albert Camus

Když ode mne odešel, sebral mi i tu duši.
A zbylo jenom tělo.
Tělo, o které jsem se přestala starat.

A proto jsem tu. Vracím se ke své nejlepší kamarádce, jako zbloudilá dušička, která chce dál žít. A líbit se sama sobě. Nepřipadat si tak nechutná a cizí. Nebát se vyjít z bytu.
Můj odpor mě vede v Mie.
Tak právě proto.

Lepší je pro mne nejíst, než zvracet.

Stále studuji.
Karlovu univerzitu.

A zoufale hledám peníze, protože většinu, kterou jsem si vydělala, jsem utratila za výlety do jeho země.

Jsem na takovém tom dně.
V prázdnu.

Neumím komunikovat. A mám pocit, že cokoliv řeknu, tak to nikdo nepochopí.
V prázdné bublině.
Nejradši bych zmizela.

Ale už to nechci vzdát.
Nechci takto umírat zaživa.
Pod tlakem depresí a úzkostí.

Už ne.
Chci přebrat kontrolu nad svým životem.

Včetně jídla.


"Nejvíce sebevražd se dnes páchá vidličkou a nožem."

Vytvořila jsem si plán, který můžete vidět nahoře.
Nyní jsem ve fázi, že pouze voda, nebo čili.

Čili je dobrý pomocník.
Když sním feferonku, zahřeje moje tělo a to potom spaluje tuky.
Nemá tolik kalorií.

Tak hurá do toho.

S láskou,

XXVIII. XI. MMXV - 28. 11. 2015

28. listopadu 2015 v 16:13 | Anahell
Vítám se zpět.

Vrátila jsem se.

Hodně se v mém životě přihodilo.

Tak například jsem zkolabovala a neměla jsem už dost sil pokračovat ve studiu architektury, kvůli kterému jsem dokonce opustila přítele M.
Za což jsem ale nyní více než vděčná. Nebýt kolapsu, nenudila bych se, nikdy bych si nenainstovala jednu sociální appku a nikdy bych se tak neseznámila se svou spřízněnou duší.

Mělo to tak být.

Takže mám k sobě blízkého člověka.
Chci s ním žít a potom třeba mít i rodinu.

Ale je tu jeden háček.
Je stejně vysoký jako já.

A tak musím být alespoň štíhlá.
Vysoká, ale štíhlá kočka.

A jak vidíte, zase jsem část nabrala.

Protože nebyly nervy
a vůle.

Takže ... s (ne)chutí do toho.
Znovu.

Vaše,

Pleurer de l'obscurité

1. srpna 2014 v 19:58 | Anahell

Pourquoi m'as-tu quitté, Ana?

Tu m'as laissé seul. Parce que je vous ai trahi.

Ma mauvaise, ma mauvaise.

Je suis désolé, Ana.

Je vais être bonne fille, je te le promets.

Bâtissons notre confiance à nouveau.

Je veux sentir comme une fée à nouveau. Et vous allez m'aider, Ana, vous?

Et vous allez souffrir. Parce que vous êtes la personne qui a fait vous-même laid.


VIII. IV. MMXIV - 8. 4. 2014

9. dubna 2014 v 0:05 | Anahell
Tak se znovu ozývám.
Dnešní příspěvek je jenom o tom, že jsem v pořádku. Jenom se ne a ne přehoupnout přes 70.

Mám toho neskonale moc.
Takže se ozvu až v červnu, nemějte mi to za zlé.

A abych vám to vynahradila, vytvořila jsem chat, kde mě můžete zastihnout.
Není třeba se nijak registrovat. Je anonymní.
A můžete se tam samy podpořit v dobách své krize.
A také umožňuje vzájemné soukromé chatování.

Takže CHAT ZDE.

Jinak jsem zase jednou objevila Ameriku...
uhum...
Aneb tip věnován kedlubně červené řepě: ZDE.

Myslete na mě. Budu potřebovat štěstí a naprat do sebe spoustu vědomostí v krátkém čase.
O přijímacích zkouškách na architekturu a jejich výsledku se pak rozepíši podrobněji :)
Ale to až v červnu nebo si mne odchyťte na chatu. Večer tam bývám
Držte se.

Myslím na vás~ <3
S láskou,

XXVI. II. MMXIV - 26. 2. 2014

26. února 2014 v 0:35 | Anahell
MIA

Dnes chci psát o tomto svém nepříteli.

Co je na ní špatného?
Tak to asi známe všechny. Zuby, pachuť, bolesti krku, narušení kyselosti žaludku...
Všechna ta varování....

Ale jde i o něco jiného!
Přečetla jsem spoustu studií. Dle japonského přísloví Poznej svého nepřítele.
Dočetla jsem se o experimentu, který provedli vědci pittsburské Laboratoře pro výživu. jejich teorie je ověřená a dostatečně dokázaná.
Hlavní informace ale je,
že pokusné objekty, tedy lidé, se nacpali k prasknutí určitým počtem kalorií a HNED na to šli zvracet.
Když spočítali vyzvracené kalorie zjistili, že se objekty, tedy lidé, zbavili pouhé necelé POLOVINY kalorií z těch, které pozřeli (zkonzumovali v průměru 2131 kalorií a vyzvracely 979 kalorií).
Kalorie ze sladkého se do nás ukládají již od úst. Takže jakmile strčíte do pusy čokoládu, jste v háji. A můžete ji prostě sníst.

Ti, kteří zůstali při mně (a moc jim za to děkuji, že i přes jakýsi semi-hiatus na mě nezanevřeli~ <3) vědí, že jsem měla problémy s Miou.

Nakonec jsem se ji zbavila jednoduše:
Máme malý byt a naši měli přes Vánoce dovolenou.
Kdybych šla zvracet, hned by to věděli. A já jsem ani neměla nikde místo, kde bych mohla zvracet. Strach z toho, že by naši odhalili Miu, že bych je znovu zklamala....
Provedla jsem jim už tolik věcí a byla příčinou tolika jejich nervů a hádek, že jsem to nehodlala prožívat znovu. Proto jsem se pro ně vzdala Mii a raději nechala svoji váhu stagnovat na jednom místě a jedla s nimi, než abych jim to provedla znovu.

Strach z toho, že bych své rodiče trápila byl větší než z kalorií...

A taky jsem se styděla. I kdybych to uhrála na to, že mi bylo špatně... Nechtěla jsem, aby mne viděli.
Rudou v obličeji, uplakanou a usoplenou.
Už jsem to nesnášela.
Ty stavy, kdy objímám záchodovou mísu...a pláču
a stejně kila nemizí.

Nedá se říct, že by byla Ana lepší kamarádka. Ale zůstanu raději při ní.
Je efektivnější.
A její náruč mi poskytuje ...
... křídla ...

XXII. II. MMXIV - 22. 2. 2014

22. února 2014 v 13:09 | Anahell
Jsem na sebe už nas*aná. No vážně.
Nevím, co mám dřív, jestli plakat, nebo se na sebe vztekat.

Jídlo je jako droga. Ochutnáš kousek a chceš víc.
Alespoň tak je to u mě.
A proto, radši teď budu hladovět.

Jak jsem to včera zvorala?
Z misky rýže přes kuřcí na medu po zákusky...
V sedm večer?!

No ty jo... já jsem ale šikovná. Mám chuť se rozkuchat. Vyříznout si žaludek, který pořád po tom přežeru bolí. Ořezat tuk z těla. Mám chuť se tisíckrát proklínat. Už od rána, kdy jsem se vzbudila tak otylá.
Jak jsem to mohla jenom dopustit?! Přibrat po maturiťáku za dva dny 2 kila?!

ABCD bude tedy pro mě evidentně jen orientační -___-
Protože si hodlám dát minimálně 2 dny hladovku. Absolutní. Protože jak si vezmu kousek jídla, jsem k nezastavení.
Proč tu není nikdo, kdo by mě praštil přes prsty?!

A víte co ... je fajn, že se mi včera udělalo zle. Bylo mi na zvracení, ale Miu jsem ke slovu nepustila.
Nai viděli, že mi je z toho blbě, takže jim teď nebude divný, že nejím...
Mám chuť se potrestat... abych si to už k*rva pamatovala. Protože kolik je to dřepů, kolik je to výzev, nachozených pater do schodů, kolik je to nalítaných kilometrů.... Takže dneska 71kg... super...
Takže mizím si udělat heřmánkový čaj.
A ne - nepiště mi, že to bude dobrý. Tolik jsem měla před Vánoci předtím, než jsem tak ošklivě ujela přes svátky.
Plácám se na místě.

Takže mi nepište, jak to bude dobrý. Protože pokud to budu brát tímhle pos*racím tempem, tak to fakt dobrý nebude.
Klidně do mě. Potřebuju, aby mi taky někdo jiný řekl, jaká jsem kr*va. I když zoufalá.

XX. II. MMXIV - 20. 2. 2014

20. února 2014 v 23:17 | Anahell
Tak se hlásím znovu.
Po maturitním plese.

Mám v plánu vás dneska všechny zase oběhnout. Nevěnovala jsem se vám zase. Ale měla jsem ohromné množství zařizování před plesem, jak jsem už psala... :)

Jak jsem na tom s ABC?
Bledě. Hodně bledě.
V pondělí přežer čokoládou.
V úterý povedená hladovka~~:3
Ve středu ALKOHOL (no maturiťák no), jeden chlebíček a houska s dýňovými semínky.

A dnes? Jsem potřebovala vyprošťováka. Takže hovězí polévka, vepřové!!, špagety! Ale neměla jsem tato jídla celou věčnost (dobře - 3/4 roku)... a prostě achjo. Takže zkusím zítra hladovku a budu v ABC pokračovat tím, že si odečtu kalorie z budoucích dní. A to ty, které jsem nasbírala za poslední 4 dny. Prostě si ji upravím teď tak, abych na konci zkonzumovala stejné množství kalorií jako při klasickém ABC. Co vy na to?

Dneska ráno váha ukazovala 69, ale protože vím, že jsem to dnes podělala, tak to ani nezaznamenávám, protože zítra tam těch 70 minimálně bude.

Jinak nemůžu cvičit výzvy.
Spadla jsem na konci bálu ze schodů a narazila si stehno tak, že to mám oteklé, naběhnuté. A to v místě pod saďákem. Takže sedy lehy e-e. Dřepy - pokud nechci plakat bolestí .... e-e. Kliky? .... Ahahaha!

Ale jinak jsem si maturiťák ohromně užila. Byl to krásný večer a patřil jenom mě~~ :3 A mojí třídě :)

XIX. II. MMXIV - 19. 2. 2014

19. února 2014 v 6:17 | Anahell
Dnešní zápis v deníčku chci věnovat....
sama sobě :D
Ale ano - je to tak.
Myslím, že je nejvyšší čas, abyste mě poznali blíže.

Jsem Anahell.
Neustálá potížistka.
Velice upřímná, někdy až nepatřičně. Přesto umím být nadšenec. Snažím se nedělat příliš velká trable.
Perfekcionistka.
Nesnáším kolem sebe nepořádek, nesnáším, když věci nejsou na místě, kde mají být nebo tam, kde jsem je nechala. Můj diář je popsaný odzhora dolů, mám naplánovanou skoro každou hodinu svého života na týden dopředu.
Vše musí být podle mě.
Ale nevyhýbám se logickým a racionálním kompromisům. Jsem přísná ke svému okolí. Ale i tak sama k sobě.
Metalistka.
Poslouchám drsnou hudbu. Hudbu, která mi dává sílu. Ale nevyhýbám se alternativám či vážné hudbě. A dokonce ani IBM a Industrial na který tancuji (viz ZDE)
Milovnice přírody
Ne - nepřivazuji se řetězy ke stronům, ale zbožňuji přírodu. A stromy objímám a čerpám z nich sílu. Příroda je matka. Matka všech. A já ji zbožňuji stejně jako svoji lidskou.
Dominantní a vznětlivá
Jediná šance je pro mě si najít partnera, který to akceptuje. A momentálně s tím M. (můj o dva roky mladší přítel), toleruje. Přesto se umím ztotožnit s pro mě logickým argumentem druhého člověka. Často mě mrzí, že kolikrát vyletím a to naprosto zbytečně. Nedokážu žít s někým, kdo je dominantnější než já a potlačuje moji osobnost. Dostává mne to zbytečně do depresí.
Nepochopená
I když je mým umem rétorika. Dalo by se říct... Tak se často stane, že své myšlenky vyjádřím bez té omáčky kolem a to v tak naturalistické podobě, až si to lidé přeberou velice negativně.
Looser
Moje sebevědomí je pod bodem mrazu. Ať už jde o vzhled, vědomosti, intelekt nebo talent. Vždy je někdo lepší než já. Nemám ale ve zvyku i přes svoji nesebevědomost vzdávat věci předem.
Bojovnice
Přesto jsem bojovnice a nikdy nic nechci zadarmo. Svých snů se nevzdávám a jdu do výzev se skromností, kterou mne naučili moji rodiče. Také jsem fascinovaná vikingy a historií. Kdo objeví svoje kořeny, navrátí se k podstatě věcí, k základním potřebám a nalezení sebe sama, pak se dá žít o něco lehčeji. Jezdím jako účastník na rekonstrukce raně středověkých bitev.

Vím, odhaluji tím příliš sebe sama.
Ale už je zde beztak dost informací o mně...

A tak jsem si řekla, že byste mne mohly poznat.

Tak tady jsem. Ve své nahotě.



PPP test:
1. negativní vztah k sobě, k jídlu||||||||||||||||||||||||78%
2. mentální anorexie|||||||||||||||||||||||||||85%
3. bulimie||||||12%
4. záchvatovité přejídání||||||14%
5. deprese|||||||||||||||45%
6. perfekcionismus||||||||||||||||||||||||||||||91%
7. nedostatek informací||||||10%

http://www.idealni.cz/vyzkousejte_test4.asp?id=166862

XVII. II. MMXIV - 17. 2. 2014

17. února 2014 v 9:29 | Anahell
Tak jak jste si užili Valentýna?
Vím ... více klišé už moje otázka být nemohla...

Včera, když jsem přišla domů z posezení s přáteli a začala se cpát tou troškou brokolicové polévky,
prohlížela si mě mamka.
A pak mi řekla, že mám už kostnatá kolena, a že ve tváři začínám vypadat jako anorektička.

No chápete to? Při 70ti kilech...?
Je pravda, že je moje tělo takové prostě ... rozložené, veliké. Široká, mohutná ramena, silné paže a veliká pánev.

Polichotila mi. Sedmdesátkou se to jistě zlomí, změní...

Ale děsím se toho. Děsím se, že nikdy nebudu vyadat jako křehká víla. Jako panenka na mém pozadí...
Vždycky budu hřmotná, i kdybych byla jenom kostrou T.T

Jinak jedu ABCDietu. A protože na sebe tlačím a dávám si vysoké nároky už se školou, rozhodla jsem se, že si při ABCDietě nebudu tolik komplikovat život a nechám si tam vždy rezervu celých 100kCal.

Teď když to tak píšu, připadám si jako prasátko :(
Fuj ... jsem nechutná, dělat si takové ústupky.
Je mi z sebe samé špatně...

Ale lepší říct si - 'je to ještě v normě' než to zahodit a žrát dál.
Ale věřím, že ji jednou dám celou a jak bych měla!
Nebo třeba se mi nakonec ještě podaří dodržet ji :)
Přece jen, jsem na začátku...

Měla bych tak ze sebe obrovskou radost~

Dnes budu zařizovat dárek pro třídní a taky objednat pro ni nějakou kytičku na maturiťák.
To brzy, že? Když je ve středu.

A taky dohledat i kadeřnici, která mi udělá vlasy, položenou vlnu, jako z 30tých let 20.stol :3

Tak se mějte hezky, zlatíčka <3
xoxoxo

XIV. II. MMXIV - 14. 2. 2014

14. února 2014 v 12:26 | Anahell
Vím, vím...
Slibovala jsem ozvat se dřív. Jen ... styděla jsem se.

Ale měla jsem přijímačky a to jsem se hrozně rozežrala.
A hlavně čokoládou.
Navíc jsem se necítila moc psychicky dobře.

Neustále ve stresu
- to je můj nynější stav.
Protože maturuji později, ve svém věku ... ehem ... tak je ze mě prostě šprtka. :D Zařizuji květinu pro třídní na maturiťák. K tomu dárek pro ni a aby toho nebylo málo, tak i padák na zlatý déšť. Ona úžasná a dokonalá slavnost po které toužím už pár let... hehe.

Nicméně - jsem moc ráda, že jsem stáhla kila zase zpátky a ještě o jedno kilo dolů~ :3
Škoda, že jsem si to takhle protáhla. ALE - alespoň si moje tělo zvyklo na 'normální' režim a teď se bude hubnout zase o něco lépe.
A navíc! ~ ZBAVILA JSEM SE MII ~
V poslední době byla fyzická aktivita absolutně minimální a jedla jsem v průmětu 1300-1400 kCal za den -___-.
Hrozný pocit.
Začala jsem zase ABCDiet. Tentokrát ji chci opravdu dotáhnout do konce a k matuře jít už jako kočena.
No chápete ne? :D

Ale aby mě to neumořilo, mám takové pravidlo, že pokud bude přesah kalorií toho určitého dne méně, než 100 kCal (kromě maturiťáku, kde prostě pít budu), tak prostě budu pokračovat a pokud více, jak 100kCal, tak jsem si to potentila a musím znovu. A budu se moct proklínat.
Ani bych se nedivila. Poslední dobou se mi totiž 'vážně daří'. Takže dnešní zápisek tak nějak není hlubokomyslný, abych neměla ještě větší stres a depku.

Jídelníček za poslední dva dny: ZDE

A bonus~ Za to, že tak sem nepíšu... -___-
FOTO:
*abys je viděl/a, klikni na 'celý článek'*

XIII. I. MMIV - 13. 1. 2014

13. ledna 2014 v 9:10 | Anahell
Vím,
zanedbávám to tu celkem silně.

Ale chci na architekturu a mám všeho až nad hlavu.
Prosím o trpělivost, nevyřazujte si mne ze sb.

Nyní nemám vůbec čas.
Ale rozhodně mám v plánu se vrátit.

Jenom krátce - jak se mám po Vánocích?

4 kila nahoře.
A začalo to od Mikuláše - vlastně od listopadu. Navštěvy, rodina, rodina přítele, alkohol, posezení...
Ale stáhla jsem je, takže jsem zpět na 72. Achjo.

Ale to se brzy změní.
Na začátku února se vám ozvu a všechny vás oběhnu a podpořím.

Slibuji.

Děkuji za trpělivost.
S láskou,




PS: Taťka mi přešteloval váhu. Super... Budu to muset brát zase odhadem, protože se vychyluje a není spolehlivá...

XII. XI. MMXIII - 12. 11. 2013

12. listopadu 2013 v 23:52 | Anahell
Už nechci. Takhle ne.
Chci zpátky ten pocit prázdnoty. Fyzické prázdnoty.

Ne .... tuto zoufalou prázdnotu nechci.

Začaly mi padat vlasy.
Silně.
Beru na to roztok. Na předpis.
Všude, kam se hnu, tam po mně zůstávají vlasy.
Prohrábnu si je, je moje ruka celá obalená.

Prý je to po té hrozné chřipce.
A bude to trvat měsíce, než se to srovná.
Doufala jsem, že když budu jíst více, bude to v pořádku.

Vlasy padají stejně.
A já jsem zoufalá.

I když nepřibírám - stále hubnu. Ačkoliv velice, velice pomalu...
Ten pocit...
Je strašný.

Třesu se.
Chci zpět sebekontrolu.
Své vlasy.
Snížit kalorie... musím... Raději prochladlá a s pocitem úpícího žaludku hlady, než ulepená, těžká.

Ano - připadám si ohromně těžká. 700 - 1000 kCal denně je ohromně moc.
Ale měla bych být ráda. I přes to totiž hubnu.
Ráda nejsem.

Měla bych být ráda, prožívám lásku.
Ráda nejsem.

Cítím se sama ve své prázdnotě. Chci být prázdná. Jinak. Líp. Něžně a sladce. Lehce.

Měla bych být ráda. Sklízím plody své snahy žít normální život.
Ráda nejsem.
Něco mi.... chybí....

Něco....

XXIX. IX. MMXIII - 29. 9. 2013

29. září 2013 v 11:15 | Anahell
Jsem zlá holka,
že jsem se vám tak dlouho neozvala.
Uteklo to ohromně rychle O.o

Takže první informace - jistě jste si všimly, že se změnily hodnoty kg ve volitelném horním boxu.
Je to proto, že jsem byla na endokrynologii, kde jsem se i vážila a zjistila jsem, že naše váha celou dobu podhodnocovala...
Naštěstí celou dobu. Takže úbytek je stále stejný.
Jenže cíl je dál...

Další věc - naši minulý víkend byli pryč. A já jsem dělala detox apod. A víte co?
Sežrala jsem CELOU TABULKU ČOKOLÁDY!! Najednou.
Ale jistě že jsem hned sáhla po Mie. A alespoň většina z ní šla ven. Ten den jsem se ale dostala do hrozného přežíracího kolotoče. Sežrala jsem na co jsem přišla, abych to vzápětí vyzvracela.

Dva dny potom jsem měla zase detox. Zkusila jsem slanou vodu.
Měla mě 'prohnat', ale nic se nedělo. Až když jsem snědla jablko. :D Mazec!
Byla jsem na koncertě Dymytry. A víte co? Kamarádka chtěla do kotle. Tak jsme šli do kotle. A teď? .... Jsem na hrnci :D Ne... prostě jsme se tam zpotily tak, že mít na sobě tričko nemělo cenu a tak jsem jela domů v kabátku pod kterým jsem měla jenom podprsenku... A na hrnci (to mi sdělila moje maminka) jsem teď díky nejspíš prochladnutí.

Jenže i moje mamka měla chřipku. Takže spíš mám pocit, že to u mě všechno zmutovalo.
A imunita díky Aně a Mie žádná.

Takže nemocná. Tři dny jsem měla horečky kolem 40 a bolely mě i ledviny a tak. Ani jsem nebyla na počítači, prostě nic.
Proto píšu až teď, kdy je mi lépe. A také si vás zase všechny hezky 'oběhnu' :)
Bála jsem se o svoji váhu, protože taťka už něco větří a když viděl, jak jsem marod, udělal mi opravdu mastný, slepičí vývar a lil ho do mě tři dny. K tomu i burčák a obyčejnou CocaColu... A nesmíme zapomenout na klasický čaj s medem. A tak jsem se obyčejnému jídlu vyhýbala, jak se dalo. Poslední dva dny jsme byla na vařené kukuřici, vařených játrech, slepici a hroznovém víně... Naštěstí bude váha brzy na 78kg.

Začaly mi taky hodně padat vlasy. Ale to tak je vždycky, když si projdu teplotami. Jenže logicky mi padaly i předtím. Papám zinek a tak, ale teď nejspíš opravdu dostaly ránu. Ale už jsem si objednala kořen (Maca), který mi kdysi pomohl. A tak budu brát ten. Jeho chuť je sice odporná, ale výsledek tenkrát stál za to.

A protože jsem v poslední době měla v každém článku trochu euforie nebo citáty, podělím se dnes s vámi o vzpomínku:

Seděla jsem před ředitelnou. Tentokrát mi už o nic nešlo. Neudělala jsem komisionální zkoušku z chemie. I tak jsem se ohromně potila a svírala jsem dopis pro ředitele s žádostí o přestup na jinou školu. V očích slzy.
Přišel.
Vešli jsme do ředitelny.
Díval se, jak často chybím.
Připadala jsem si hloupě. Jako blbec. Tekl ze mě pot po litrech.
Přiznala jsem se mu, co mám za problémy. Myslela jsem si, že jako umělec, akademik, to pochopí. Moje deprese, úzkost a strach z davů, z lidí.
"Já osobně si myslím, že do školy nechodíš proto, že JSI TLUSTÁ," vypadlo z něj.
Zatřásla jsem se a nevěřícně na něj pohlédla.
"Kdybys zhubla, byla bys moc pěkná holka..." pokračoval.
Ale já jsem dál níc neslyšela. Říkal něco o tom, že jsem zavřená doma, protože jsem tlustá a tak dále a tak dále. V rukou držel ten dopis. Bylo vidět, že mě nechce pustit. Byla jsem přece jeho talentovaná ovečka, která se ztotožňovala s jeho názory. Možná to myslel dobře, že když zhubnu, nebudu si tak připadat. Vlastně teď ani nevím. Jenom jsem tenkrát pokyvovala hlavou a tiše můj hlas s ním souhlasil. A to jenom proto, abych mohla co nejdříve plačky vyběhnout z jeho ředitelny. Zalitá potem a roztřesená.

Takže asi tak.
Mno nic - mizím se zachumlat do peřinky a vypít čajík hned po tom, co zjistím, co nového u vás :)
Mějte sse moc hezky zlatíčka, bojujte a nepropadejte trudomyslnosti (jako já na chvíli, kdy jsem zjistila, že mám cestu o tři kila delší...)

S láskou~

PS: Narazila jsem na starou knížku o hubnutí (z osmdesátých let). Všimla jsem si tam pár typů a dietních receptů. Budete je chtít sem napsat?

PPS: Moc děkuji za vaše podporující a obdivující komentáře. I když ten obdiv... netuším. Tedy chci říct: myslím, že je nás hodně, které si prošly podobným, i horším peklem. Samy jste pro mne vzorem a inspirací a samy máte můj největší obdiv ~ <3

XVI. IX. MMXIII - 16. 9. 2013

16. září 2013 v 10:35 | Anahell
Nestíhám nic.
:(
A ohromně mě to mrzí. Chtěla bych mít na vás čas.

A protože jste ke mně často tak hodné, trochu vám poodhalím sama sebe.
Abyste nepochybovali, že k vám nejsem upřímná, nebo že neexistuji apod. (Ano - již jsem dostala pár takových zajímavých e-mailů. Nicméně již jsou označena za spam a jejich odesílatel je blokován)

Byla jsem 'čupr' holka. Nikdy ne extra hubená, ale nikdy obézní... Přesto to posměváčkům na základce přišlo jiné.
Od čtrnácti let to se mnou šlo z kopce.

"Největší zlo, jímž trpí svět, není síla zlých, nýbrž slabost dobrých."
Romain Rolland

Přestala jsem se bát čeho se normální lidé bojí a můj svět nebyl reálný, ale plný fantazie. A už odmala miluji kreslení. Jenže pod mýma rukama začaly vznikat depresivní tváře. Jako je třeba toto:
Chtěla jsem na uměleckou školu. Je tu blízko a dokonce ještě i základka.
Jenomže u nás v rodině má každý gymnasium. A tak jsem šla na osmileté gymnasium...
...
A co dál?

"Fantazie je náš duch nebo náš démon."
Immanuel Kant

Byla jsem jenom tlustá holka, která často trpěla záněty dýchacích cest a byla spíš doma.
Uzavřena do svého světa.
Přesvědčena o své neschopnosti a ošklivosti byla jsem tlačena do vyšších a vyšších výkonů.

Až domeček z karet spadl.

Přestala jsem chodit do školy a vypěstovala si panickou úzkost z davů a závislost na sebepoškozování a jídle.

A čím víc jsem jedla, tím mi bylo hůř...

A tak jsem začala 'dietit' a jedla jenom jednu twiggi tyčinku denně. Krásně jsem zhubla. Jenomže tlak školy mne opět donutil jíst. Hlavně sladké.
Tato fotografie vznikla před třemi, čtyřmi lety. Jako výstraha pro mne, aby to už skončilo a já mohla žít normální a plnohodnotný život: ZDE. Umístění bylo jeden z důvodů, proč jsem nechtěla chodit na tělocvik. Nechtěla jsem, aby to někdo viděl, nechtěla jsem, aby viděli mé ošklivé tělo.

Ředitel onoho gymnasia byl akademik - malíř, sochař. Chodila jsem k němu na kurzy. Neustále se mě ptal, proč kreslím tak ošklivé věci. Že je kolem nás takových věcí spousta. Proč nekreslím něco krásného, vznešeného?
Tenkrát jsem jen v duchu koulela očima.

Dnes ho chápu.

"Umělec musí milovat život a ukazovat nám, že je krásný. Bez něho bychom o tom pochybovali."
Anatole France

Chtěla jsem být křehká a krásná.
Ale doma to bylo peklo a maminka mne bila... třeba i ramínkem.
Byla jsem náladová, výbušná, vzpurná a arogantní.
A nikdo nechápal, že je to volání o pomoc.
Byla jsem v Bohnicích. 'Jen' 14 dní. Pak rodiče podepsali reverz.
Měla jsem psychiatričku.
Nebrala mě vážně.

Měla mě jenom za flákače.

Z gymnázia jsem odešla po tom, co jsem neudělala opravky z chemie (dělala jsem je tenkrát ze všech předmětů). Šla jsem na soukromou školu, kde byla i moje kamarádka.
Ale vydržela jsem tam jenom půl roku.

Ale našla jsem si práci. V diskontu. A začala chápat lidské hodnoty. Ty ryzí lidské hodnoty, které šly mimo mě.
Byl to běh na dlouhou trať. Ale už jsem nechtěla brát léky a nechtěla jsem k psychiatričce... V podstatě tak moc, že jsem se ze všeho toužila dostat sama. Být normální a neznat přecitlivělost v takové míře. Neznat svůj vnitřní svět.
Ale zvládla jsem to. Byla to zkouška ohněm. Ale dala mi sílu a racionálnější pohled na svět.
Snad i trochu skepticismu, hehe.

Ovšem na úkor inspirace.

Rok jsem hákovala jako pomocná síla v kuchyni.
Situace doma se uklidnila. A já letos maturuji na dálkovém gymnasiu.

Čeká mě velice těžký půlrok. Chci jít na architekturu, stavební design či na pedagogiku a české dějiny... Na nějaké kurzy a k tomu si ještě udělat certifikát z angličtiny.
Takže nevím, jak často tu budu. Mám toho více než nad hlavu. Ale tentokrát nechci selhat.
Už na konci školního roku jsem si dokázala, že na spoustu věcí mám a dala jsem bravurně vyznamenání.
Snad mě na nějakou vezmou. Jde o moji budoucnost a o vzdělání, kterého si nyní nesmírně vážím.
Vzdělání není špatné. Jde o poznání a probouzí zvědavost.

"Komu je líto minulosti, bojí se své budoucnosti."
Alexander Roda Roda

Tak... a ještě - chtěly jste vidět fotografie předtím a potom. Ale připadala jsem si tak odporná, že 'předtím' prostě nemám... Ale přesto - snad alespoň trošku ukojím vaši zvědavost, když ukážu fotky, které byly i na fb, aneb vytáhla jsem své staré kalhoty:

Jinak teď jsem zrovna moc 'nedietila'. Prostě jsem žrala jako prasátko. Jeden den jsem měla dokonce 910 kCal!! T^T
Ale držím se zas tak kolem té 500 kCal v průměru. A chci to zase dát trochu níž. Ono stejně teď nebudu mít díky studiím moc času na jídlo...

Snad se brzy dostanu k blogování a napíši znovu.

DĚKUJI VŠEM ZA VAŠI PODPORU. VELICE SI TOHO CENÍM A MOC TO PRO MĚ ZNAMENÁ. <3

S láskou,

V. IX. MMXIII - 5. 9. 2013

5. září 2013 v 11:44 | Anahell
Opět se ztrácím ve svém světě.

Jinak to nazvat ani nejde. Jsem mimo...
A to letos budu mít ve škole záhul. Musím se probrat dřív, než bude pozdě.

"Umění života spočívá v tom, že se učíme trpět a že se učíme usmívat."

Hermann Hesse

Už od úterý odkládám dojít si pro potvrzení do školy, že jsem student, abych měla jízdné po Praze. No chápete? Je pravda, že jsem vysála a umyla nádobí. Ale nemohla jsem usnout. Proč? Protože jsem blbá.

Večerní PŘEŽER. Proto sem nedávám ani jídelníček. Snědla jsem toho hafo, ovoce, housku a doknce jeden kousek smaženého sýra. Dostala jsem do sebe 2 a něco málo polévkových lžic ricinového oleje. Hezky to ve mně bublalo a nakonec jsem měla prázdný žaludek.
Ale...
Bála jsem se.
Nevím...
Šíleně mi bušilo srdce, bolela mě lopatka a nemohla jsem usnout.
Bála jsem se vzít si prášky na spaní kvůli tomu ricinu.
Koukala jsem do tmy, na své černé organzy na okně.
A bála se, že když zavřu oči, umřu.

"Mortem timere quam mori crudelius est.
Strach ze smrti je trýznivější než sama smrt"

Mám pocit, že se v tom všem nějak ztrácím. Nemám nad ničím kontrolu.
Dneska mám hladovku. Je to trest, je to také dokázání, že se umím hlídat a mít nad sebou kontrolu.

"Tvou bolest nářek nezhojí, jen prozradí."
Publilius Syrus

Doufám, že mě mamka nezabije, že jsem nebyla pro to potvrzení. Zítra ráno. Zítra ráno se tam stavím.
Také fyzická aktivita pokulhává.
Navíc mám kilo nahoře. Ale snad se to po dnešní hladovce změní... Musím se hlídat. Žádný přežer a zvracení nebo ricinový olej. Prostě nic takového. Chci se pustit do uklízení. Prach a nádobí a tak... K tomu si pustím hudbu. Zkusím se u toho tak trochu fyzicky zničit. Mohla bych zase vytáhnout míč a cvičit na něm...
Nesmím to vzdát.
Nechci to vzdát.

"Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo."

Ruth Rendellová

IV. IX. MMXIII - 4. 9. 2013

4. září 2013 v 11:42 | Anahell
Nevím, co napsat.

Opravdu.

Každý den jsem si v hlavě opakovala věty, které bych vám chtěla napsat, až nakonec zjistila, že vlastně nemám co.
Je to divné.
Neměla jsem čas, nebo se mi prostě nechtělo. Ale zkusím to napravit.

Možná je to tím, že už mi jde ztuha hubnout. Že se méně kontroluji.
A to mne vede i k Mie, jejíž ruky jsem se chytila při přežerech.

I když moje přežery jsou trošku jiné.
Protože se zpravidla nacpu jenom zdravými, netučnými a nesladkými věcmi.
No ale neshodovalo se to s ABC, že...
Takže ABCDieta prostě pokažená. A asi do ní půjdu teprve až v momentě, kdy moje váha bude stát déle jak 14dní.

Nešlo o to, že bych nedokázala vydržet tak malý přísun kalorií. Jenom jsem nedokázala dodržet pořadí.
A je možné, že se pak mine logicky účinkem.

Ale asi těch 21kg je na mně už vidět... Spolužák první den, když jsme byli na pivě (dala jsem si místo piva kafe) s profesorkou a spolužáky, na mě promluvil: "Takže říkáš - prázdniny v koncentráku?"
Netušila jsem, co na to říct. Polichotilo mi to. Hned na to se přidali ostatní... Asi se báli, že kdyby mi řekli, že jsem byla tlustá, urazila bych se...

... A přitom si to říkám každý den ...

Takže co bylo včera?
Včera jsem se držela. Ale mám hrozný zlozvyk, který jsem si vypěstovala teprve nedávno. Slané tyčinky. Nechápu to. Ale prostě žeru jak blbá slané tyčinky. Včera jsem je dopoledne vyzvracela. Večer to už ale nešlo. Protože u nás je doma všechno slyšet. Takže i když naši spí... Byla jsem jak v pasti a tento zážitek už nechci opakovat.
Včera jsem se přejedla taky fazolemi, kukuřicí a kousky kuřecího masa. A to v osm!!! večer.

No - tělo to nejspíš potřebovalo...

Kéž by nepotřebovalo nic.

Zkusila jsem i projímadlo. Ricinový olej. Je to pěkně fuj. A ani to na mě nezabralo...
Příště musím nejspíš víc.

A byla jsem na metalovém pikniku. To ráno jsem neměla vůbec na lidi náladu. Připadala jsem si opravdu ošklivá.
A bez nálady.
Navíc jsem tam byla jediná tak tlustá. Jak jinak...
Ale nakonec se tam nálada uvolnila a bylo mi tam i docela příjemně. A ... ke konci, když jsem s pár jedinci zpívala, všimli jsme si s D sami sebe. Kamarádka s ním mluvila. Obvykle to tak bývá, že když jsem s touto kamarádkou v klubu, bezděky mi přebere klučiny, kteří se mi líbí. Nedělá to naschvál. Jen je štíhlá a přátelská. A já jsem často chladná a tlustá.

Přesto, i když mám O, šla jsem si k nim sednout. A v rámci rozhovoru z toho kluka vypadlo, že mi to sluší.
Já nevím.
Nepřipadám si tak.
Chlapi jako on, kteří hrají ve skupině, mají rádi spíš štíhlé roštěnky (navíc většina holek v jeho okolí je štíhlá T^T). Ale začali jsme mluvit i o jídle a z něj vypadlo, že se snaží být vegetarián. Je to divné, SNAŽIT se o něco takového, protože by to podle mě mělo vycházet z přirozenosti toho člověka. Ale nemluvím mu do toho. Přece... kdybychom se dali dohromady, nebude špatně koukat na můj talíř plný zeleniny :)

Vím, neměla bych. Mám O.
Ale on se mi ozývá tak zřídka a bydlí poměrně daleko.... :(

A navíc mne deprimuje to, jak je maličký.
Jsem vedle něj Rambo.

Lidé se za námi ohlíží, když jdeme vedle sebe a držíme se za ruce. Připadám si vedle něj jako jedna velká obrovská koule...

Psala jsem si i s jinými. Ale... já nevím...
Mám chuť brečet, když mi kluk napíše, že nejsem jeho typ. Poslední dobou to slyším až příliš často... Protože mně nevadí to odmítnutí. Ale já za tou větou vidím: Jsi hnusná. Jsi tlustá. Nejsi nic! Neopřel bych si o tebe ani kolo!
Předminulou noc jsem z toho měla silnou depresi, ale vyspala jsem ji.

A dneska?
Dneska jsem ještě nejedla.
Koupila jsem si agar pro případ dalšího návalu přežeru. A musím sníst alespoň nějakou část salátové okurky. Takže dneska salátovka, maximálně agar. Navíc po včerejšku ani hlad nemám. Hlavně když jsem viděla dneska ráno to nafouknuté břicho po fazolích.

A musím se vyvarovat slaným tyčinkám...!!!
Jdu vás oběhnout. :)
PS: Omluva za sloh -_-'

XXI. VIII. MMXIII - 21. 8. 2013

21. srpna 2013 v 13:34 | Anahell
Tak mě tu máte zpět.... Achjo.
Tak jak jsem se držela, u sestry jsem to prostě kazila, jak se dalo.

Po hladovce jsem chtěla udržet tu 150ku, ale nešlo to. Zašly jsme do čajovny. A po tom čaji a vodní dýmce mi hrozně vyhládlo. A tak jsem si dala uzené tofu s chilli a ochutnala jsem z toastu sestry.
Takže jsem toho měla tak dvakrát tolik... :( minimálně.

Pitomé ochutnávání. Nedám si říct...
Další den jsem dala 200 s přehledem.
A tan další jsem chtěla dát těch 150 namísto 400. Abych si opravila tu čajovnu. Jenže si sis chtěla dát švestkové víno, které je ohromně kalorické. A po víně jsem dostala už neutišitelný hlad a sežrala jsem tak 3-4 kostičky čokolády. A tak jsem si pak nakrájela zeleninu, abych nežrala to zdravé. Kdybych nepila to víno, bejvala bych se vešla do 400kCal...

Přestala jsem se cítit dobře. Psychicky. Přestala jsem to zvládat a i ten pocit, že nad sebou nemám kontrolu...
Vím, jak je u ě nebezpečné kolísání psychiky. Obzvláště, když už neberu léky.
Takže mě to, že to přetahuji mrzí.
Ale nevyčítám si to.

Minulé dva dny... Kdyby nebylo večeří, bylo by to fajn. Akorát, nebo pod, protože kalorie zásadně nadhodnocuji.
Ale na druhou stranu to nebylo nic špatného. Jenom saé zdravé věci :)

Dneska hladovka a úklid. Tak snad to zmáknu.

A váha? Stále 82. Můžu po těch 'přežerech' u sestry být jedině ráda. Ale už bych se zase ráda pohnula z místa...
A teď vás jdu všechny oběhnout a případně spřátelit ty, kteří mne o to kdysi žádali :)
 
 

Reklama